Makedonie 2011
Makedonie – Řecko, aneb, vše je jinak.
Letos jsme pravidelnou poznávací cestu s našimi přáteli Pepíkem a Boženou naplánovali do Makedonie k Ohridskému a Prespanskému jezeru. Od těchto jezer bylo v plánu pokračovat pod Soluň a dále na jeden z prstů v oblasti Chalkidiky, na Sitonii.
Jak je ale u karavanistů poměrně běžné, vše se mění a tak na základě informací o prudění Srbů, kontrol proviantu a další buzerace jsme po poslední kapce od Jevíčků, s kterými jsme se setkali v Segedu a dle jejich naštvání na 4,5 hoď na hranicích, bylo rozhodnuto.
Protože jako správní karavanisté máme nafasováno na celý pobyt pití, jídlo a jiné pamlsky, rozhodujeme „jedeme do Rumunska a dále po pobřeží na Bulharsko“. Pak se uvidí a nějak dorazíme do Řecka.
Den první, sobota – i tento den není ten plánovaný. Měli jsme odjet v neděli, ale nevadí, jedeme dřív. Odjíždíme z Vomůrše kolem 15.oo směrem na Brno, Bratislavu, Budapešť a Seged. V Segedu nacházíme Tesco a čekáme na Jevíčkovi, kteří se vrací z Řecka. Sraz jsme měli kolem 20.oo, my dorážíme v 21.oo a Jevíčkovi o půlnoci. Po přivítání slivovičkou, vyprávění, jak kde bylo, se ukládáme v 1.3o ke spaní s plánem, vyrazit co nejdříve a přes přechod Železný vrata vjet do Srbska a dále na Bulharsko a Řecko, kde jsou na pláži pod Soluní Zálišáci.
Den druhý, neděle – vyrážíme poměrně včas, na hranicích do Rumunska nejsou žádné problémy a my jedem směrem na Temešvár. Než jsme dojeli do Temešváru, měníme plán a obracíme, směrem na Senj. Přátelé Kaliankovi nebyli nikdy v Rumunsku a tak je vezeme podívat na Transylvánskou magistrálu a hrad Vlada Tepéšiho. Cestou dostáváme nápad zdolat Moldoveanu (nejvyšší horu Rumunska) v pohoří Fagaraš. Cestou kupujeme ovčí sýr (Fagaraš je oblast prodeje tohoto výborného sýra). Před Čaučeskovým tunelem zajíždíme na parkoviště 45°36'7.961"N, 24°36'56.623"E a já vyrážím po okolních chatách shánět nějaké informace, mapu či něco podobné, jak a kudy na Moldoveanu. V chatě Balea Lac dostávám za 10 lei pohledovou mapu pohoří s vyznačením turistických tras. Mapu studujeme a s odhodláním, zítra horu pokoříme jdeme spát.
Den třetí, pondělí – ráno s Pepou vstáváme v 6.oo (protože mládenec na parkovišti říkal, že cesta tam a zpět trvá cca 6 hodin). Vyrážíme na sedmou, přidáme-li sedm je to 14 hodin a slušný čas dojet ještě do večera do Vama Veche, přes krátkou návštěvu Bukurešti k obhlídce velkolepého Chaucheskova paláce (parkoviště před palácem 44°25'38.945"N, 26°5'29.844"E). Vyrážíme jak jsme načasovali, u chaty Balea Lac potkáváme první osobu, očividně nějakého vrchního z chaty. Protože nemůžeme najít žádné turistické značky a nejsme schopni se zorientovat, ptáme se kudy. Ukazuje cestu a říká, že je to výstup na deset hodin. Nevadí, vyrážíme a jdeme. Stoupáme stále vzhůru a děkujeme bohu, že se naše ženy nerozhodly jít s námi, protože by nás cestou bily. Večer jsme je lákali se slovy, že se jde celou dobu po vrstevnici. Není to pravda a hned na začátku se stoupá o 400 m výškově. Zdoláváme první vrchol a odměnou jsou pohledy, v jasném počasí, na okolní vrcholky. Jdeme dál a po další hodině docházíme přes hřebenové tůry k jezeru, které máme vyznačeno na mapě. Občas vidíme dolů na parkoviště a to je nám celou tu dobu divné. Po další hodině docházíme k dalšímu jezeru, které na mapě vyznačené nemáme a je nám divné kde, že vlastně jsme. Začínáme vidět spoustu turistů, kteří si jen tak vyběhli protější svah, z našeho parkoviště. Zde narážíme na turistickou značku, která měla jít podle naší mapky jinam. Začínáme chápat, že naše pohledová mapka není tak úplně přesná a tak po třech hodinách tvrdého stoupání a klesání docházíme na místo od našeho parkoviště sotva půl hodiny. Je deset hodin a my rozhodujeme, vzdát zdolání vrcholu a vrátit se zpět na parkoviště a pokračovat v cestě k moři. Hold se výstup nezdařil, byli jsme ve výšce 2500 m.n.m. a tak to nebylo už tak výškově daleko k nejvyššímu vrcholu, akorát ještě ale asi devět hodin tracku. Vyrážíme a jedeme přes Bukurešť do námi oblíbeného Vama Veche N 43° 45.2689', E 28° 34.4482'. Do Vama Veche dorážíme večer už za tmy. Dáváme pivko a rychle něco grilujeme. Od poslední návštěvy v červnu, kdy bylo místo gratis se nyní platí v jedné z restaurací, ale je tu možnost sprch, WC, dolití vody a vylití našich kazet.
Den čtvrtý, úterý – po noci, kdy celou tu dobu hrála muzika z nedaleké restaurace, rozhodujeme zůstat. Konají se zde dny tradičního rocku a tak to všude žije. Z místního rozhlasu se celý den ozývá pro nás příjemná muzika od skupin Slade, Pink Floid, Deep Purple a jiných, které my známe a při válení a opalování, je to docela příjemné. Večer navštěvujeme rybí restauraci a dáváme opravdu velice chutně upravenou nějakou mořskou rybu.
Den pátý, středa – dnešní den, stejně jako den předešlý proflákáme na pláži, posloucháním muziky a pozorování děje připravujícího se na vyvrcholení kdy od čtvrtka do soboty bude probíhat festival tradičního rocku a kapely, které po večerech hráli po různých restauracích se utkají v třídenním klání. Večer navštěvujeme restauraci v centru obce, restauraci La Canapele, která je vyzdobena starými kytarami, ze stropu visícími starými vinylovými deskami a na zdech staré fotografie různých zpěváků z dob začátku rock and rollu. Najdete zde fotografie Elvise Presleyho, ale i fotografie Bon Jovi, Janis Japlin a jiných dalších muzikantů.
Vama Veche je místem, kde se scházeli vyznavači hnutí Hippies a tito vyznavači a toto místo, bylo svým způsobem tolerováno vládou bývalého socialistického Rumunka.
Den šestý, čtvrtek – odjíždíme směrem na Bulharsko, které je od Vama Veche vzdáleno sotva tři kilometry. Hraniční přechod projíždíme bez sebemenších problémů a po koupi dálniční známky pokračujeme dále na jih. Je rozhodnuto, že nebudeme nikde zastavovat, krom městečka Nesebar. V Nesebru si dáváme oběd, procházíme se po starém Nesebru mezi kouzelnými dřevěnými domky, po prohlídce pokračujeme dále pod Burgas, kde se vykoupeme a ráno budeme pokračovat na Řecko. Dorážíme na nám dobře známé místo, na kosu pod městečkem Sozopol. Našim přátelům se zde nelíbí a tak odjíždíme zpět na místo, které jsme objevili cestou. Toto místo leží asi 3 km jižně od vesničky Acheloj N 42° 37.8395', E 27° 38.2981' a severně od Pomorie.
Den sedmý, pátek - ráno objevujeme nedaleko bahenní jezírko, do kterého se místní celý ponořují. Bahno na sobě nechávají uschnout a vypráví o jeho blahodárných účincích na pohybové ústrojí a kožní nemoci především lupenku. Místo je příjemné a tak zůstáváme celý den a odjezd odsouváme na sobotu.
Den osmý, sobota – ráno balíme a jedeme, vyrážíme směrem Řecké město Alexandropili. Od předešlých kamarádů, kteří letos navštívili Řecko, jsme poslouchali podstatné změny především v buzeraci místní policie, která nenechává stát karavanisty a nahání je do kempů. Trochu se tohoto obáváme a vyrážíme na místa nám neznámá a pro nás nová. Zastávku děláme pouze v tureckém městě Edirne, které procházíme, dáváme si dobrou tureckou kávu a po prohlídce místních mešit (samozřejmě pouze z venku) pokračujeme dále. Po nové dálnici dorážíme do města Alexandropilis. Alexandropilis je malé město na východě Řecka a je jakousi křižovatkou mezi Řeckem Tureckem a Bulharskem. Ve městě v zásadě nic krom majáku na pěší zóně není. Zajíždíme na pláž za místním kempem N 40° 50.8017', E 25° 50.9400', skovanou za domy nedaleko restaurace. Je to taková pláž s malými dřevěnými a laminátovými čluny, místních obyvatel. Na otázku místních sedících u jednoho natrvalo zaparkovaného karavanu, zda je zde možno na několik dní zaparkovat. Odpověděli, že samozřejmě, že to tu nikdo neřeší. Z jednoho z domů nás přišel pozdravit pán a po chvíli přišel znovu s plnou náručí čerstvě utržených fíků. Je rozhodnuto, píseček je příjemný, místo také, místní super, nedaleko Lidl, na pláži stojí DIXI WC a vedle něj je sprcha. Co více si přát.
Den devátý, neděle – ráno vyrážíme s Pepou do města, koupit našim polovičkám mléko a nějaké sladké pečivo ke kávě. Zklamání přichází, protože ne jako u nás, kdy je vše otevřeno a domáhající se občan trvá na tom, aby bylo všude otevřeno nejen v neděli, ale i v noci. Bohužel v poklidném městečku Alexandropili se tohoto nedočkáte, pouze na pěší zóně a v přilehlých ulicích jsou otevřeny kavárny a podávají frapé, laté a jiné kávy a čaje místním, kteří sem přišli na dobrou ranní snídani. Usedáme mezi ně a dáváme si také dobré ranní espreso. Po vypití kávy pokračujeme dále, do přístavu, kde objevujeme různé prodejce čerstvě vylovených ryb. Vracíme se s nepořízenou, co se týče nákupu, pouze v jedné z kaváren měli mléko a tak mají naše děvčata co do kávy. Den trávíme opalováním a válením se na pláži.
Den desátý, pondělí – ráno vyrážíme do nedalekého Lidlu na nákup a po tom na plánovanou vyjížďku na kolech. Jedeme směrem na západ do několika nedalekých vsí, abychom poznali, jak se zde místní mají a jak zde žijí. Cestou trháme fíky, narážíme i na fíky černé, které jsou o poznání sladší než zelené. Po asi patnácti kilometrech otáčíme kola a jedeme pomalu zpět. Do večera už děláme klasické činnosti líných turistů. Večer se na pláži kolem nás srocují mladí a očividně se loučí s prázdninami. Na pláži staví reproduktory a osvětlení, rozdělávají ohně a tančí. Italové, kteří zaparkovali vedle nás, odjíždí na druhý konec pláže z obav z rámusu. My rozhodujeme, že uvidíme, když tak přejedeme. Muzika je snesitelná a párty končí ještě před půlnocí a tak to proběhlo bez problémů.
Den jedenáctý, úterý – ráno odjíždíme směrem na ostrov Thasos. Doplňujeme zásoby v Lidlu a hurá na asi 150 km přesun. Trajekt nám ujíždí, ale okamžitě přijíždí jiný, takže nečekáme. Cena za naše 7,4m dlouhé auto a čtyři dospělí je 42 EURO. Je to asi 10km na ostrov a tak než vypijeme kafe, můžeme se zase chystat k vylodění. Volíme odbočit doprava a hledat něco k stání. Míst je tu mnoho a dokonce místní oznamují, že zde také nikdo neřeší, když se parkuje nadivoko. Protože chceme zůstat tři noci, hledáme místo, této době příslušné. Nacházíme místo mezi stromy přímo na pláži u městečka Limenaria N 40° 37.5334', E 24° 33.9307'. K vodě to máme cca 20m a stojíme v příjemném stínu. Pláž je písečná s občasnými placatými valouny.
Den dvanáctý, středa – činnosti nijak zvláštní, slunění, koupání, popíjení a pojídání. Já s Pepou vyrážíme na malou projížďku na kolech, abychom po dvou hoďkách mohli začít vařit našim děvčatům obídek. Večer se jdeme projít do městečka Lemenaria.
Den třináctý, čtvrtek – ráno rozhodujeme, že opustíme ostrov a popojedeme kousek k domovu, někam ke Stavrosu. Protože nám ujíždí trajekt a musíme jet dalším až v 19.oo dorážíme k Stavrosu pozdě za tmy a tak zajíždíme za obcí Amfipoli k moři N 40° 46.7366', E 23° 49.2077', protože zde prosvítá nějaký karavan. Objevuje se před námi asi pět km pláže, kde se všude dá stát na divoko a nikdo to neřeší. Na pláži jsou všude sprchy a tak ideální pro kempování.
Den čtrnáctý, pátek – ráno vyrážím na kole do asi 5km vzdáleného obchůdku pro ranní pečivo a po snídani vyrážíme hledat nějaké hezké místo k poslednímu válení, s korzem, abychom mohli večer na dobrou večeři. Nacházíme místo mezi mnoha německými karvanisty mezi obcí Asprovalta a obcí Agios Georgios. Je zde jemný příjemný písek a krásné čisté moře. Vyrážím na obhlídku Stavrosu, abych pro časy příští věděl, jestli se nedá někde pohodlně kempovat. Našel jsem místo kde stálo několik karavanů, ale prý je tam dlouho mělko a tak to není úplně pro plavce, místo je to ale pěkné N 40° 39.8006', E 23° 42.5375'. Večer jsme vyrazili na večeři, na kterou jsem se těšil celou dobu, protože jsem se těšil na řecké musaki. Byl jsem moc spokojen, byly dobré.
Den patnáctý, sobota – vstávám před šestou, po ranní hygieně se jdu vykoupat a rozloučit s mořem. Dávám rychlou snídani, spolucestující přelézají na volné postele a já startuji a vyrážíme na 1534 km dlouhou cestu k domovu. V plánu je spát v Segedu, ale trošku doufám, že by bylo, kdyby byla příhodná situace, výborné dorazit až domů. Přeci jenom vidina celé volné neděle je příjemná. Kilometry ukrajujeme celkem slušně, protože se jede převážně po silnicích dálničního typu. Na hranicích Řecko-Makedonie trávíme asi půl hodiny a mažeme dále. Mezi Makedonií a Srbskem je to rychlé také asi půl hoďky. Za Beogradem nás opouští Italové a mnoho Němců. Čechy nepotkáváme a v našem směru jedou už jen Rakušáci a někteří němci. Doufám, že nebude nával na hranicích. Bylo to jinak, nebylo tu moc vozů, stáli jsme poměrně blízko, ale vystáli jsme si u Srbů hodinu a u Maďarů také. Do Maďarska jsme dojeli kolem 18.oo a tak samozřejmě jedeme dál. Hodinu ztrácíme v Tescu, nákupem něčeho k jídlu a domů pár klobásek. A teď už jenom dojet dobře domů. Domů na Vomůrš dorážíme kolem 3.oo ráno.
Dovolená se nám vydařila, bylo to špígra.
Fotograffie jsou v galerii